Motáky nezvěstnému - ukázka

strana 45:
Byl jsem na dvojáku, ale oba kavalce byly obsazeny. Pod dekami se rýsovala těla dvou mužů, spali, netroufal jsem si je rušit. Byl bych tam tak stál snad až do rána, ale světlo a hluk zavíraných dveří vzbudil muže na kavalci vlevo. Vystrčil hlavu zpod pokrývek a zamžoural světlýma žabíma očima. Měl na hlavě rozcuchané řídké vlasy.

"Co je?" zavrčel chraptivým hlasem.

"Dobrý večer," řekl jsem rozpačitě. "Přived mě teď bachař."

"Že by ses sem vloupal, na to nevypadáš," mínil muž. "A co seš zač? Kopečkář?"

"Zatkli mě na nádraží. Přiznal jsem pokus o přechod hranic."

"A proč, když tě chytli teprve na nádraží?"

Nechtěl jsem mu vykládat o těch letácích v kufru, a tak jsem mlčel.

"My jsme taky kopečkáři. Oba," řekl muž po chvíli. "Tak se svlíkni a lehni si."

"Kam?" pípl jsem.

"Tamhle k němu, sakra. On je mladší."

"Ale on spí."

"Tak do něj šťouchni, jelito," rozčílil se muž. "Copak seš blbej nebo co?"

Náš rozhovor přerušil bachař, který se neslyšně ve filcových papučích přiblížil a teď bušil na dveře.

"Co je tam, hergot, budete se vybavovat do rána? Já vás zpéruju, to budete koukat. Ať už ležíš, parchante zasranej."

Svlékl jsem se, s omluvou postrčil spáče blíž ke zdi a vlezl pod jeho deky. Odtahoval jsem se ke kraji kavalce, pokud do šíře pokrývek dovolovala, abych se co nejméně dotýkal jeho těla. Vzbuzovalo to ve mně štítivost, stejně jako celá tato cela, čpící zápachem ze žanku, stejně jako sadističtí primitivní vyšetřovatelé a hnusný dozorce nakonec. Nemohl jsem usnout. Zbitý, s podlitinami na těle, s rukou, která mi připadala jako přeražená a tupě bolela, jsem prožíval znovu svůj pád, ono sražení své bytosti, kterou jsem si dosud představoval jakožto lidskou, člověčí, až k tomuto dnu. A to nejhorší nebylo ponížení fyzické, ale duševní, to náhlé surové roztříštění veškeré dosavadní důstojnosti, kterou jsem měl, kterou jsem se domníval mít.

Str. 195: Měl jsem však dostatek moci, abych rozpoznal, co to obnáší ji mít, a protože jsem poznal, už ji nikdy nechci mít. Moc plodí kompromisy a já bych chtěl žít svůj život, pokud možno, bez kompromisů.

str. 200

"S vámi jsem se pokoušel dohodnout moc dlouho, štajgr," ušklíbl se Svoboda, vstal a navlékl si popruh aparátu přes rameno. "Jdeme, mladej, slibuješ rudu, tak se teď musíš vytáhnout."

Vykročil po překopu a Zdeněk ho následoval.

"Nejmíň půl vozu, kluci," křikl za nimi ještě Navrátil. Trvalo jim tentokrát skoro hodinu, než se dostali na základnu. Hlavním překopem prošli hladce, ale na spojovacím k šachtě Eliáš zastavila mašinka s vlakem prázdných vozů, museli dvacet minut čekat, než mašinkář dokouřil a oddrandil k Eliáši. Vydali se za vlakem, až když rachot kol zeslábl do tichého vrnění. Měli sice volný pohyb po patře a nikdo by se nedivil, kdyby tady zahlédl dvojici čočkařů, i když z celého neobsazeného úseku směrem k sousední šachtě byla v provozu jedině tepna spojovacího překopu, ale dbali především o bezpečnost základny. Teprve klidné útočiště zhodnocovalo výhodu rudařského zařazení.

Zastavili se na křížku, kde sledná chodba žíly Eliáš přetínala spojovák, a chvíli naslouchali. Hluk vlaku zanikl a ze všch čtyř stran k nim ze tmy doléhalo hluboké ticho. Pak proklouzli k jižní sledné a s očima upřenýma k zemi volili místa, kam šlápnout, aby nezanechali nápadné stopy.

Těžba na této červené a mokré žíle byla přerušena více než před rokem. Svědčily o tom neklamné známky. Materiál ze zborcených stěn zavaloval rezavé koleje, potrubí utržené od záchytek se místy pronášelo až k zemi, praménky vody odemílaly ze stropu flece, které nikdo neshazoval, příčné vzpěry jednoho z řady komínů nalomil tlak neodcapované hlušiny, kaluže vody hnily mezi zátarasy, plíseň šplhala po stojkách a vzduch prosycovala vlhká syrovina. Po dvou stech metrech se sledná rozštěpila do dvou souběžných větví a mezi oběma chodníky byly vystřílené prorážky.

Základna čočkařů ležela v krátké odbočce, ražené z neznámých důvodů kolmo od sledné chodby do hluché skály jako apendix. Podobala se doupěti plachého zvířete, kterému spleť nor v případě ohrožení umožňuje únik. Na rozdíl od okolí zde bylo sucho a soustava komínů s dobývkami, vyhnanými vzhůru po žíle, sem přiváděla i trochu svěžího vzduchu. Na barelu, pod nímž hořela karbidka, se v doupěti dala pohodlně strávit třeba celá šichta četbou, studiem angličtiny nebo spánkem.

str. 222

Milý adresáte, můj příteli a pane, ač netuším, kde pobýváš, a ani přibližně, kdo jsi, chovám o tobě jisté představy. Představuji si například, že vládneš velikou mocí. A kdybys jí vládl a hodlal nějakým způsobem vyjádřit, přimlouvám se, abys všechny lidi poučil, co je to hlad. Nejen ty, kteří ho zakusili nebo zakoušejí, ti to tak dalece nepotřebují, ale hlavně ty druhé, nevědomé. Myslím si totiž, že člověk, který neví, co je hlad, ani nemůže být plně člověkem, připadá mi méněcenný. Nemá a snad nemůže mít lidský rozměr, poněvadž jak nadbytek, tak i nedostatek jsou jen dva póly téhož. A taky by bylo třeba osvěžit povědomí o hodnotách, jako je teplo, spánek, voda. A vzduch, dech. Neboť zjišťuji, že došlo k naprostému pomýlení, kdy věci nejcennější jsou chápány jakožto samozřejmé a lidem je podstrkován místo nich šmejd.

Ano, já vím, že je to naivní. Požadovat, aby moderní člověk a nadto příslušník panské bílé civilizace uznal, že k životu potřebuje ve skutečnosti ne víc než pět banálních samozřejmostí, je bláhovost. Dokonce by ho to urazilo. Zpyšněl, odmrštil pokoru bílý muž, a s radostným úsměvem se ve své vlastnoručně zbudované kolečkové civilizaci veze k propasti. V našem světě čím dál tím víc pozbývají vážnosti věci, za něž se neplatí. A tak bude jednou patrně nutné zaplatit i zmoudření a výši ceny bolestně určí neúprosný kalkul.

str. 358

Je pochopitelné, že bachař v nažehlené uniformě nepovažuje špinavého, neholeného a hlady zoufalého vězně za člověka, zvláště když mu to káže jeho světonázorová ideologie. Masa lidí v hadrech, prolezlých hmyzem, vypadá sama jako hmyz, byť se skládala ze samých géniů. A jestliže je nazírána jako škodlivý plevel, zdá se nejen lehké, ale i záslužné likvidovat ji ať už ve velkém či jednotlivě. Člověka činí člověkem jeho důstojnost, jeho povědomí o vlastním lidství, o mravnosti řádu, jehož je zástupcem na této zemi, ale jestliže se díváte na zahnojený kabát plný záplat a ne do lidských očí, unikají rozdíly a můžete také vidět před sebou jen vágusáka, méněcenného vyvrhele, jehož není žádným prohřeškem deptat a natolik těžkým zločinem zabít. Když takový primitivní posuzovatel uvěří jistým tezím, jak mu je denně vštěpuje propaganda každou větou v novinách, každou relací v rozhlase a každým filmem, když se ztotožní s hlásanou nenávistí, neboť ona je pravým základem celé strašné stavby, nabude situace podoby války, bitvy na život a na smrt. Tato dimenze poznamenávala údobí Svornosti a zvláště Nikolaje, doba tábora L byla anachronismem, protož obecně už převládaly podstatné změny.

str. 361
Ještě v civilu jsem stačil shlédnout v týdeníku záběry ze zakládajícího sjezdu téhle organizace (= obec spisovatelů). Jan Drda přerušil jednání a oznámil vítězství komunistů v Číně, načež vypukl rej. Utkvělo mi v paměti, jak sál jásal, několik mistrů pera dokonce vylezlo na stoly a za radostného juchání tančilo jakýsi šlapson. Vskutku kromobyčejný pohled. A možná právě od těchto tanečníků, jen trochu zestárlých, pocházely nynější výroky o uplynulých sedmi letech:

Grimasa optimismu! Umění slouží, ale neposluhuje! A vzápětí: Umění slouží - to služebné. To tvořivé tvoří. Umění nemůže být propagačním oddělením toho optimismu, který se právě nosí! O svobodě, a to nejen tvorby, a o důstojnosti, o lidské důstojnosti promlouvali inženýři lidských duší. O pravdě. O tom, jak stát pod praporem žití a zbaběle neopustit stráž! Bylo to výživné.

Z celkového šumu se vymykaly tři projevy. Hrubínův o labuti přimrzlé k ledu. Ta Mallarméova labuť, to prý byla česká poezie, ta prchající, štvaná, uřícená laň.

Ale promluvil Antonín Zápotocký a řekl: Celá řada spisovatelů vystoupila se slibem, že budou ode dneška vždycky mluvit pravdu. Znamená to, že jsou si vědomi toho, že vždycky pravdu nemluvili? Říká-li kdo, že byl ke lhaní donucen poměry, že lhal ze strachu, pak je to pohodlnické, ale nepoctivé stanovisko. Nikdo nikoho nenutil! Lhali z kariérismu a konjukturalismu!

Toto kontra prezidenta a spisovatele Zápotockého vskutku nepostrádalo zajímavosti. Tak daleko to dospělo v tom hravém roce (= 1956) Jenže do fadingu vyšinuté doby padla těžká slova muže.

Spisovatel jest svědomím národa. A co jsme my? Neboť jsme nebyli svědomím zástupů, miliónů, ba ani sebe samých. Znova a znova slyšíme, že spisovatelé mají psát pravdu. To znamená, že v posledních letech pravdu nepsali? Psali nebo nepsali? Dobrovolně či nedobrovolně? Ochotně či neochotně?

Smlčí-li pravdu spisovatel, lže, - zněla řeč Mistra Seiferta. Hovořil podle starého příkazu: Vaše slova budiž ano, ano-ne, ne. K té řeči zbývalo máloco dodat, ale on neváhal ten dodatek přičinit:

Vyzvat umlčené a vyloučené spisovatele ke spolupráci. Nečekejte, až přijdou sami a budou prosit. Sotva by přišli, neboť není hodno spisovatele, aby prosil. Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich osud!

Str. 363

Co když vskutku ten, kdo smlčí pravdu, lže?

str. 375: "Ty někdejší hlásané ideje, silné a strhující, fungují dneska už jen jako kamufláž," chrlil ze sebe Svoboda, nedbaje předchozí fáračovy poznámky. "Rámec stanovený pro definování člověka je příliš úzký, člověk ho svou přirozeností přesahuje, do té předurčené klece je ho možné vtěsnat pouze násilím. A pro mravní rozměr tam chybí místo vůbec."